03.10.2003 13:34	Tomáš S Polívka
The Residents

Karel Šuster Tak Demons Dance Alone, démoni prý tančí sami. Sami tančí i The Residents. Jsou kult nejkultovatější, sám do sebe zavinutý a sám ze sebe žijící. Neporovnatelní. Pokud jste uvnitř kultu, přinášíte s bezmeznou vírou obětiny (jako vysoké vstupné a snášení horké, lepkavé tlačenice v neuvěřitelně přecpaném Akráči). Ale jak stanout mimo kult a přinést co nejobjektivnější informaci? Nelehká úloha recenzentova. Vždyť odstraníme-li z kultu kultovnost, nezbude většinou - nic. Rouhačské prohlášení? Jo. A také zjednodušující. Něco přece jenom zbylo. Zbylo naivní divadlo. Zbyla hravost. Zbyla fascinace parodií, přehnaně patetickými gesty, absurdnem, vyčpělou muzikálovou formou, estrádní hudbou, undergroundem i pokleslým komičnem. Maskované postavy v hornických či hasičských helmách s čelními svítilnami vstupují do magického lesa jeviště, v rukou lucerničky. Lucerničky pověsí na torza stromů. Sálem se line ústřední, několikráte reprízovaná melodie. "Život by byl nádhernej/kdybych měla šťastný děťátko, slaďoučký, tlusťoučký..." Zdánlivě neprostupným davem publika se k pódiu prodírá skřet s reflektory v rukách, šplhá na jeviště a jeho další úloha během koncertu či hudebně divadelního pásma spočívá v dělání povrchních šaškáren a obscénních gest. Cedivé kávesové zvuky jako z levné samohrajky, alternované s baskytarou. Sporadicky akordeon. Dle hráčského výrazu mladičký kytarista, špatně poučený spíše progresívním metalem než avantgardou. Pomocí elektronických padů přehrávané perkusívní zvuky včetně xylofonu. Neumětelské, na úrovni operetních ochotníků deklamované vokály. "Když jsem byl maličký, měl jsem paňácu. Jmenoval se Šmity..." Co na to démon? Přestírá kopulaci se zpěvačkou, ó jak úmyslně levné, a opět tančí sám. Chybí vám v tom cirkuse snad nějaký Eskymák nebo Bůh ve třech osobách? Žel, chybí. Trocha vokoderových hrátek, trocha nekonkrétních zvukových koláží. Ještě jeden přídavek, ještě jeden vstup do Magické řeky či bažiny pódia. Ještě pár šmírácky přehraných divadelních akcí. A svatokrádežné úvahy o přežitosti a dávném vyprázdnění formy naivního umění. Což by tolik nevadilo, jenže co hůř: rostoucí pocit nudy. A přesto v pozadí okouzlený dojem jistého bezčasí až nadčasovosti. Vidět tohle před dvaceti lety, to by byla paráda! Ale když nějakou dobu počkáme, třeba se nám po podobném naivismu zasteskne. Ale ať už měl recenzent jakékoliv pochybnosti, publikum bylo nadšené. Dostalo totiž přesně to, co od The Residents očekávalo a chtělo - mystifikaci. Palác Akropolis, pátek 26.září 2003